Mongolská národní architektura se vyvíjela pod vlivy klimatu okolního prostředí a podmínkami kočovného života. Základním prvkem byla přenosná jurta, která postupně nahradila obydlí postavené na podvozcích. V Evropě se výraz jurta používá asi proto, že se Evropané dříve seznámili s turkotatarskými národy a tento název se vžil. Vlastní konstrukce byla během doby značně zdokonalena a zjednodušena a také mobiliář obsahoval pouze zařízení a předměty skladné a nezbytně nutné pro provoz kočovnické domácnosti a snadný převoz. Dokladem toho je, že jurta se používá do dnešních dnů. Pro krátkodobé ubytování používali Mongolové jednoduché stany. Charakteristickými vlastnostmi středověké mongolské architektury byla jednoduchost a pevnost konstrukce, účelnost každého detailu, zaměnitelnost a pohodlná doprava z místa na místo. Jurta sloužila z počátku jako univerzální zařízení jak k bydlení tak k veřejným a kultovním účelům. V počátcích šíření buddhismu (asi do XIII. stol.) se jednalo o jednotlivé misie převážně z Tibetu a větší nebo menší vliv podle toho, kdo zrovna v tomto prostoru vládl. V této době nebyla potřeba zvláštních druhů staveb, až po příchodu dynastie Jüan, kdy se stal buddhismus státním náboženstvím a prakticky se rozšířil po celé zemi a kdy také vznikaly první kláštery jako střediska duchovní kultury a vzdělání, tehdy také vznikla potřeba staveb nového typu chrámů. Každé náboženství během doby svého vývoje a šíření se v určité oblasti přijímalo do sebe místní zvyklosti jednak v oblasti duchovní, jednak v oblasti materiální. Nejinak tomu bylo při šíření buddhismu v Mongolsku, kde původní indický filozofický směr při svém šíření na sebe přijímal části místních kultů a také se přizpůsoboval ve vnějším projevu zejména v architektuře. Postupem doby se vyvinuly specializované stavby, které se lišily již svou funkcí. Na rozdíl od plstěné obytné jurty, která bývá 4—6 stěnová, se palácové a chrámové jurty zvětšovaly až na 22 stěn a specializoval se také mobiliář. Pro rozlišení od běžné obytné jurty na vrcholku střešní konstrukce tóno, stavěli gandžir ve tvaru válce (pohár pokladů), který se postupem doby stal závazným symbolickým prvkem buddhistických chrámů. Interiér chrámové jurty byl vyzdoben barevně s převahou červené barvy a dekorativní výzdobou, vchod byl také obrácen na jih, práh ale byl vyšší než u obytné jurty. Konstrukce stěn byly obnaženy a na ně se zavěšovaly buddhistické obrázky - thangky, přímo proti vchodu byl stůl se soškami bohů. Ve středu byla socha Buddhy nebo Congkhapy. Před ním na vyřezávaných obětních stolcích stály nádoby se svěcenou vodou, stříbrné číšky s různými druhy vonných tyčinek a kadidel a obětinami. Na okraji stolku byly zavěšeny malované, vyšívané nebo aplikované thangky. Napravo od obětního stolku stála polička s posvátnými knihami zabalenými do hedvábných látek, nalevo od něho stál modlitební mlýnek chürd naplněný texty modliteb. Uvnitř jurty od dveří ke stolku se prostíraly dva úzké pásy koberců, které sloužily k sezení lámů, před nimi stály dlouhé úzké a nízké stolky pro hudební nástroje, knihy apod. Stále se ovšem jednalo o zařízení kočovná. (Postupné usazování klášterů začalo od severu země směrem k jihu a ve větších centrech.) Pro větší chrámové stavby nebylo možno použít stejný druh konstrukce jako u malých obytných jurt, a proto přešly na konstrukci převážně dřevěnou a od kruhového tvaru, který v dřevěném provedení byl značně náročný, se začal používat i tvar mnohoúhelníkový až čtyřúhelníkový, ale stále s možností kočování. První stálé kláštery se začaly objevovat asi ve XVI. století, jako jeden z prvních klášter Erdeni Dzú na Charchorinu vedle zbytků sídelního města dynastie Jüan, který založil Abataj-chán r. 1587. Pro stavbu stálých klášterů byli až do XVII. století zváni tibetští a čínští řemeslníci, teprve od XVIII. století se ve větší míře uplatňují domácí umělci, kteří byli vychováni v řadě velkých klášterů, kde měli vlastní řemeslnická učiliště. Pomohlo tomu také, že byla přeložena řada staroindických a tibetských děl do klasické mongolštiny, např. buddhistický kánon Kandžur a Tandžur. Na základě těchto děl byla napsána díla o teorii a praxi kultovního stavitelství. Např. Sumba Khambo Išbaldžir (1704 — 1788), Agvangceren, Agvanchajdav a jiní. V dílech Agvangcerena 1785 — 1849 "O metodách výstavby a oprav chrámů" a "O různých věcech", se popisují způsoby výběru místa s ohledem na klimatické a terénní podmínky, výstavba a vybavování chrámů příslušným mobiliářem. Podrobně popisuje např. izolaci proti zemní vlhkosti pomocí štěrkových drenáží pod základy a izolaci pomocí plsti prosycené kouřem a dehtem, u složitějších střešních konstrukcí byla dešťová voda sváděna pomocí dutých sloupů apod. Také jsou zde podrobně popsány ceremoniální rituály, které provázely výběr místa a stavbu chrámů. Ve stavbách se tak projevily architektonické vlivy indické, tibetské a čínské kultury, které se mísily s domácími stavebními prvky jurtového nebo stanového typu. Tibetský styl se vyznačoval použitím kamene jako základního stavebního materiálu prostou, k vrchu ustupující fasádou, vysokou římsou a plochou střechou, který se uplatnil hlavně v horských oblastech, Mandžušrí chijd. Čínský styl se vyznačuje použitím cihel jako hlavního stavebního materiálu a hlavně v provedení střech patrového, pagodového typu s bohatou figurální výzdobou a barevnými glazovanými taškami, například Geserijn süm. Z toho se vyvinul mongolský stavební sloh vyznačující se z počátku konstrukcemi kruhového nebo mnohoúhelníkového typu a postupně přijímající prvky z jiných slohů a kombinací s pravoúhlými typy. Také povrchová úprava se vyznačovala svou pestrostí a náročným zpracováním detailů. Ve výzdobě bylo hodně využíváno ornamentů vycházejících z přírodních a náboženských symbolů abstraktně zjednodušených (slunce, měsíc, ptáci, rostliny, hory, očir [hromový klín], meandr, kladivový ornament, uzel štěstí). Z Indie byla převzata převážně zobrazení řady božstev, což souvisí s tím, že do buddhistického panteonu byla převzata některá hinduistická božstva, i když v některých případech pod jiným jménem nebo funkcí. Během této doby hlavně rozšiřujícím se vlivem žluté sekty došlo také k reformám v původně indickém buddhizmu (Lama Congkhapa 1354 - 1419) přizpůsobením se k tibetským podmínkám a tato ikonografie, která se vztahuje na pozdně tibetskou uměleckou školu, byla také převzata v Mongolsku. Rozdělení klášterů Postupně se vyvinuly typy zástavby klášterů podle jejich postavení, největšího rozšíření dosáhly tři typy: chüré, chijd a süm. Kláštery typu chüré (kruh) byly z počátku kočovnými se stálým osazenstvem lámů. V nich kolem chrámu — jurty se rozkládala obydlí mnichů. S přechodem od kočovného k usedlému způsobu života si zachovaly tento půdorys, doplněný ještě o obydlí řemeslníků a obchodníků, tzv. majmačen. Kláštery tohoto typu patřily k největším a nejbohatším. Kláštery typu chijd (samota) vznikaly na místě obydlí lámy — poustevníka. Nejčastěji vznikaly v horách a na vzdálených místech. Některé se časem rozrostly do značné velikosti. Kláštery typu süm (chrám) vznikaly na místě chrámu, kde nežilo trvalé osazenstvo. Lámové se zde scházeli pouze několikrát do roka ke konání obřadů. Později se vybíraly ke vzniku malých klášterů. Kláštery všech typů měly přísnou orientaci ke světovým stranám. Hlavní osa, kolem které se seskupoval celý soubor, měla směr sever—jih. (Jedinou výjimkou je Erdeni Dzú, kde je orientace východ—západ). Z jižní strany byly vchody do kláštera a chrámů. Po této ose v přísném pořádku, určeném náboženským významem se rozkládaly všechny stavby. Nezávisle od typu kláštera, v každém byla přesně určena sestava kultovních staveb. Nejmenší klášter musel mít aspoň dva chrámy: gol süm - hlavní chrám a dogšidijn süm (chrám ochranného božstva — patrona kláštera). Před gol süm nutně stála bronzová kadidelnice, ve které ve svátečních dnech zapalovali aromatický lišejník. Pokud ke klášteru patřilo několik lamských obcí — ajmaků, tak každý z nich musel mít svůj hlavní chrám (ajmakem se zde rozumí obec nebo společenství mnichů pocházejících z jedné oblasti nebo místa). Ke shromáždění všech lamských obcí se zřizoval společný chrám cogčin. V klášterech, kde se vyučovalo bohosloví, medicína, astrologie apod. se zřizovaly příslušné chrámy (emčijn süm, dzurchajn süm). Skoro každý z větších mongolských klášterů kromě svého náboženského určení byl specializován na některou oblast činností. Tak na příklad Amarbajasgalant, založený v XVII. století Undurgegénem Dzanabadzarem, byl znám široko daleko jako středisko umění, kde se učilo architektuře a výtvarnému umění. Klášter Erdeni Dzú byl pověstný svými astrology a lékaři a proslul jako vědeckovýchovné středisko země. Ve velkých klášterech mimo popsaných typů, existovaly ještě zvláštní chrámy k poctě některých božstev. Na příklad i v klášterech střední velikosti bylo až deset chrámů. Řada klášterů měla také vlastní tiskárny kde se náboženské spisy tiskly pomocí dřevěných tabulek (matric), případně opisovaly a zdobily ručně. Kromě toho v každém klášteře byla řada nutných zařízení. Na příklad před vchodem do chrámu nebo do kláštera byly dva sloupy tachilyn mod, na jednom z nich se upevňovala nádoba s vonnými látkami a na druhém věčné světlo. Vedle stěn hlavního chrámu byly umístěny modlitební mlýnky mánijn chürd apod. V středověké architektuře Mongolska a jiných zemí, které vyznávaly buddhismus, zaujímá zvláštní místo stavba suburganů nebo stúp. Sloužily jednak jako hrobky s ostatky svatých nebo jako památník významných událostí v buddhistické historii. Stavěly se z kamene, hlíny a dřeva a měly tři základní části: podstavec, vlastní komora s ostatky nebo votivními dary a jehly mající třináct kruhových stupňů zakončených emblémem. Některé suburgany sloužily také jako náhrobky význačných osobností. V Erdeni Dzú např. před hlavním chrámem jsou suburgany s ostatky Abataj-chána a jeho syna Tüšetu-chána, otce prvního Ündürgegéna Dzanabadzara chutugty. Největšího rozkvětu mongolské klášterní architektury bylo dosaženo v XIX. a začátkem XX. století. Po roce 1921 a hlavně ve třicátých letech, vinou politických změn, došlo k potlačování náboženství, až k otevřenému pronásledování věřících a hlavně lámů a k jejich fyzické likvidaci. 700 klášterů bylo zničeno (mimo jiné použito jako dělostřelecká střelnice - Mandžušrí chijd). Cennosti byly rozkradeny a prodány na válečné účely. Po r. 1939 byly všechny kláštery pusté a zbývající mniši ve vězení. Po roce 1944 byl částečně obnoven provoz Gandantegčenlingu jako buddhistického kláštera. Renesance nastává v roce 1990, kdy je založen Svaz věřících a nastává obnova klášterů — Erdeni Dzú, Amarbajasgalant, Barún chüré. Dosud bylo obnoveno za mezinárodní pomoci a sbírkami věřících asi 60 klášterů se 120 chrámy, které jsou postupně obsazovány lámy, vychovávanými v duchovní akademii v Gandantegčenlingu. Kláštery byly rozděleny do tří skupin: A. Erdeni Dzú a jiné významné kláštery s historickou a kulturní hodnotou - celkem 32. B. Kláštery v oblasti s více než 5000 obyvateli - celkem 30. C. Ostatní malé kláštery. Kromě náboženské činnosti se kláštery věnují také charitativní, osvětové a humanitární činnosti. (Dětské domovy a polikliniky apod.) Takže po době temna nastává jisté svítání i v této oblasti duchovního života Mongolska a doufejme, že se jim podaří aspoň částečně obnovit architekturu klášterů jako pomníku svébytné kultury, který jistě patří k pokladům lidské kultury a dějin.